Lidové písně Krkonoš

<< předchozí     následující >>

Již od svého útlého mládí miloval jsem lidovou píseň. Tuto lásku vložila mi do vínku moje předrahá matka, která si zpěvem zjasňovala svůj nezáviděníhodný životní úděl. O prázdninách v roce 1955, kdy jí bylo 81 roků, jsem všecky písně matčina mládí na její věčnou památku zapsal.

A právě v té době, a spíše ještě před ní, upoutal mou pozornost krkonošský folklor. Jednou za mnou přišla do hudební školy ve Vrchlabí spisovatelka PhMr. Amálie Kutinová, autorka dětských knížek „Gabra a Málinka“ a žádala mne o spolupráci při sběru písní a při zveřejňování jejich národopisných literárních pásem, která vytvořila ve spolupráci se svou dcerou debutující tehdá spisovatelkou PhMr. Marií Kubátovou.

Měl jsem tehdá sice mnoho různé práce, ale když mi řekla, že je po stránce literární spoluautorkou překrásných dětských písní Jaroslava Křičky jako např. „Puti, puti putičky“, ihned si získala můj zájem a mé srdce.

Protože PhMr. Amálie Kutinová, nadšená a obětavá sběratelka povídek, pohádek, pověstí atp. nebyla hudebně fundována, zapisoval jsem písně krkonošských lidových pěvců do notových sešitů já.

Situace se značně zjednodušila laskavostí a zájmem ředitele městského domu osvěty ve Vrchlabí Františka Nováka, který dal pro tento účel zdarma k dispozici magnetofon, magnetofonové pásky a dopravní prostředky.

Nejvíce starých lidí z podkrkonoší bylo umístěno v domovech odpočinku např. ve Vrchlabí, v Hrabačově, v Mlázovicích atd. Tam všude jsme jezdili a natáčeli lidový odkaz generací minulých. Byla to celá řada stařenek a stařečků, kteří se vystřídali u našeho mikrofonu. 29. 11. 1955 jsem si poznamenal: „90tiletá babička Viková z DO v Mlázovicích, droboučká a scvrklá jako křížalička, se mne při natáčení pevně držela za ruce. Při pohledu do jejích očí se mně zdálo, jako bych se díval na onen svět“.

.

Mnoho bylo těch starých lidí, které jsem já sám osobně i bez magnetofonu navštívil.

Pravou studnicí lidových písní byl znamenitý lidový muzikant Karel Tuláček z Poniklé nad Jizerou, nadšená zpěvačka Božena Mencová z Vrchlabí, dědeček Kristián Lukeš z Dolních Štěpanic atd. Ti všichni jsou jmenováni u příslušných písní této sbírky, a nezpívali snad jen tyto písně, ale i mnohé další.

Magnetofon znamenal ohromný pokrok pří sběru lidových písní. Už jsme nemuseli obtěžovat staré lidi prosbou, aby nám několikrát posobě zazpívali melodii těžko zachytitelné písně. Natáčeli jsme vše na magnetofonové pásy a já pak doma to potřebné přepsal do notových sešitů. Nejprve na nečisto a pak na čisto a nyní – po 20 letech – znovu dvakrát na hektografické blány, aby se tyto namnoze skvosty lidové umělecké tvořivosti zachovaly generacím budoucím.

A nebyla to práce zrovna nejjednodušší, zejména když intonace starých lidí byla mnohdy neurčitá a kolísavá. Tím větší bylo mé mravní uspokojení, když se mi práce jak tehdá, tak nyní po 20 létech podařila. Napsat bez vážnějších chyb jen jednu hektografickou blánu si namnoze vyžádalo i tří hodin času a já těch blan napsal 150.

Žádal jsem o menší spolupráci nejprve ve Vrchlabí, pak v Jilemnici a na konec ve Vysokém nad Jizerou. Prvá dvě místa na mou nabídku vůbec nereagovala. Z třetího místa mi bylo řečeno, že věc, kterou chci uskutečnit – je naprosto nerealisovatelná. Před půl rokem jsem se tedy bez jakékoli morální podpory z Krkonoš pustil sám s chutí do práce a tato sbírka je nyní jejím výsledkem.

Ne pro vděčnost a rozhodně ne pro peníze věnoval jsem tolik času k zachycení těchto písní, ale hlavě proto, aby tyto něžné květy, které v minulých dobách tryskaly přímo ze srdcí prostého horského lidu, se opět do srdcí tohoto lidu vrátily.

A jsem šťasten, že se mi podařilo alespoň část tohoto pokladu vrátit těm hodným lidem zpět.

Vzpomínám s láskou na všechny ty, kteří mi před 20 léty tyto písně zpívali a jejichž jména jsem v této sbírce uvedl, ale i na ty další stařenky a stařečky, jichž jména uvedu nyní v tomto souhrnu. Byli to – v roce 1955: 89 roků starý František Farský z Vysokého nad Jizerou –František Poláček, 76 let, z Jilemnice – Františka Štilcová, 90 roků, z DO ve Vrchlabí – Františka Hofmanová z Poniklé nad Jizerou – Josef Koudelka, 81 roků a Zdeňka Brenerová z Roztok u Jilemnice – 80letý dědeček Mach z Mrklova – Bětuška Holmanová a znamenitý lidový klarinetista a lidový tanečník Šimůnek z Benecka – Čeněk Kubát a babičky Novotná a Čivrná ze Štěpanické Lhoty – Marie Kupková, 74 roků, z Horních Štěpanic – a v r. 1955 v DO ve Vrchlabí – František Bažant, 67 roků, z Roprachtic – Františka Petráňová, 66 roků, z Víchovské Lhoty – babička Hanušová z Horních Štěpanic – babičky Viková, 90 let, Jakoubková, 93 let, Františka Kociánová, Králíková, Nešverová z domova důchodců v Mlázovicích atd.

Všichni tito lidé spí již větším dílem dávno svůj věčný sen.

Na jejich památku posílám nyní ty jejich prosté zpěvy zpět do Krkonoš, aby tam zněly pod horami jako tehdá, když jsem jezdíval se svým krásným 70ti členným národopisným souborem Krakonoš LŠU Vrchlabí.

Na konci roku 1954 a počátkem roku 1955 jsem totiž ve Vrchlabí založil a pak až do svého odchodu na LŠU v Českých Budějovicích (1. X. 1958) řídil 70ti členný Krkonošský národopisný soubor „Krakonoš“, který měl celkem pět kolektivů a to: 1) smíšený pěvecký sbor, 2) dětský pěvecký kolektiv, 3) taneční kolektiv, 4) kolektiv vypravěčů a 5) doprovodnou instrumentální skupinu. Se všemi těmito pěti kolektivy jsem pracoval osobně, takže jsem měl po celý týden o „radost“ postaráno.

A bylo to vlastně mojí morální povinností, neboť jsem byl nejen uměleckým, ale i organisačním vedoucím souboru. Práce se souborem „Krakonoš“ byla mně vlastně radostí. Moc rád na tuto dobu vzpomínám. Naše společná cesta byla sice těžká a mnohdy velmi svízelná, ale přecejen to bylo něco výjimečně krásného, na což se nezapomíná. Nejvzácnější odměnou mi byly rozzářené tváře vděčných posluchačů.

Prvním dlouhodobým pořadem našeho souboru bylo překrásné pásmo: Krakonošův rok vrchlabských spisovatelek Amálie Kutinové a Marie Kubátové, se kterým jsme jezdili od vesničky k vesničce, od města k městu a na konec až i do Prahy.

Druhým neméně krásným pořadem Krakonoše byl scénický obrázek zasloužilého učitele Miloslava Gerstnera zvaný Kerkonošská veselice nebili V Křižlicích u muziky.

A už jako reminiscenci na krásné Krkonoše jsem v Českých Budějovicích provedl hezkou pohádku „Krakonoš – pán hor“ spisovatelky Emilie Teskové s hudbou hudebního skladatele Jaroslava Maštalíře.

To už je ale všecko moc a moc dávno, ale já přesto s láskou vzpomínám na nezapomenutelné postavy dědy Mence a báby kořenářky, na všecky ty nadšené pěvce a zpěváčky, tanečníky, muzikanty, recitátory, režiséry, herce, výtvarníky, fotografy a všecky ty další, kteří se aktivně, anebo i jen pasivně – jako diváci – zúčastnili této krásné tvořivé práce, na níž se nikdy nezapomíná.

České Budějovice
25. VI. 1975.

J. V. K.